OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dostat se důsledně pod kůži novému albu téhle letité thrash metalové stálice jsem vlastně bral jako takový zajímavý výlet, protože ačkoliv mám první čtyři alba ANNIHILATOR vydatně naposlouchány již z dob dávno minulých, jejich novější díla znám naopak jen velmi zběžně. Na novinku jsem si tedy udělal čas, abych zjistil, kde se Kanaďané nalézají po více než dvaceti letech vytrvalého hraní. Mé zjištění však nebylo úplně negativní, byť novinka v žádném případě neboří zaběhlá pravidla ani nepřichází se skladbami, které by zastiňovaly to, co Jeff Waters složil na prvních albech – zkrátka zde pokračuje ustálení na metalovém výraze započaté zhruba někdy před dekádou. Všechny skladby nesou typický bleskoprstý rukopis hlavního performera, jenž byl vždy velmi dobře rozeznatelný od ostatních, jak v úderných riffech, tak v sólových partech, a tudíž předkládají velmi dobře zvládnuté metalové řemeslo.
Novinka se drží spíše přímočařejšího stylu, jaký před lety nabízelo album „King Of The Kill“, než progresivního, po vzoru „Never, Neverland“, plného častých vyhrávek a zvratů. Úderné songy bez větších rozpaků kutají přesně takový metal, s jakým je jméno ANNIHILATOR spojováno nejvíce a hrnou na nás jeden energický a jasně definovatelný vál za druhým („The Trend“, „Coward“, „Ambush“, „Betrayed“ a „Payback“). Stylová čistota a čitelnost nade vše. Dave Padden se za mikrofonem stal již stálicí a jeho výraz se vlastně od jeho předchůdců zas až tolik neliší. Tedy snad kromě některých zpěvnějších refrénů („Nowhere To Go“), již nějakou dobu přinášejících do hudby ANNIHILATOR nový prvek, mně osobně připomínající spíše projev některých nu-metalových zpěváků. Tyto pasáže však nejsou příliš časté (kromě již zmíněné „Nowhere To Go“ snad ještě „The Other Side“) a Padden vpodstatě zapadá mezi své pěvecké předchůdce. Závěrečnou předělávku „Romeo Delight“ považuji za jasný vrchol, protože se v ní skupina dokázala částečně oprostit od svého stylu a vnesla tak do alba ještě větší lehkost a světlo, díky nimž se přizpůsobila atmosféře klasiky. Padden zde výská jako blonďatý gigolo David Lee Roth a z Jeffa je rázem s kvákavými tóny žonglující Eddie Van Halen.
„Annihilator“ je dobrou metalovou deskou, navzdory faktu, že vždy raději sáhnu po některém z nejstarších alb kapely, než abych si pustil právě tohle dílo. Kanaďanům zástupy čerstvě příchozích fanoušků nezíská, ale to ještě neznamená, že své řemeslo odvádějí špatně. Ne neobyčejně nebo snad výjimečně, ale pořád ještě dobře.
„Annihilator“ je dobrým metalovým albem navzdory faktu, že v budoucnu vždy raději sáhnu po některém z Watersových nejstarších děl, než po něm.
6,5 / 10
Dave Padden
- zpěv
Jeff Waters
- kytary, baskytara
Ryan Ahoff
- bicí
1. The Trend
2. Coward
3. Ambush
4. Betrayed
5. 25 Seconds
6. Nowhere To Go
7. The Other Side
8. Death In Your Eyes
9. Payback
10. Romeo Delight
Metal II. (2022)
Ballistic, Sadistic (2020)
For The Demented (2017)
Suicide Society (2015)
Feast (2013)
Annihilator (2010)
Metal (2007)
Schizo Deluxe (2005)
The One (EP) (2004)
All For You (2004)
Double Live Annihilation (2003)
Waking The Fury (2002)
Carnival Diablos (2001)
Criteria For A Black Widow (1999)
Remains (1997)
In Command (1996)
Refresh The Demon (1996)
King Of The Kill (1994)
Bag Of Tricks (1994)
Set The World On Fire (1993)
Never Neverland (1990)
Alice In Hell (1989)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Earache Records
Stopáž: 48:45
Produkce: Jeff Waters
Do tvorby Annihilator se nebezpečně začíná vkrádat rutina. Ještě pořád jsou i na novém materiálu momenty, které vyloženě potěší, ale... A těch "ale" žel přibývá..
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.